Prosinec 2010

Na co se s tím štvát?

24. prosince 2010 v 19:20 | Kati3* |  Různé texty
Veselé Vánoce ;)


Gary Jules - Mad World

22. prosince 2010 v 12:41 | Kati3* |  °Music°

Nemá cenu mluvit, mám sní
spojeno šíleně moc vzpomínek.
Je nádherná..:) A úžasně citově
zabarvená. Miluju jí.


Bolest na duši

22. prosince 2010 v 12:22 | Kati3* |  Povídky =)
Jak vystihnout bolest na duši? Na to mám jeden příběh z mého vlastního života, prosím:

     Stalo se to tenkrát, všechno se semlelo jako mraky nad mořem v jeden den. V nejhorší den mého života. Byla středa, odpolední vyučování skončilo a já loudavým tempek kráčela k otcově autu. V uších mi duněly tóny písničky RHCP. Podzimní nálada se nesla na vše kolem mě. Padající barevné listy mihotavými pohyby hledaly své místo na zemi, mezi všemi ostatními. Dnešek byl den, který hrál o titul: "Jeden z nejlepších dnů v mém životě", je škoda, že se mu to nepovedlo. Dnes ve škole dvakrát za jedna, po vyučování jsme měli jet za bráchou do ústavu. ( V ústavu byl kvůli jeho útěkům z domova ). Zahlédla jsem naše auto a přidala do kroku. V ruce jsem svíjela plyšáčka, kterého jsem od bráchy dostala. Nikdy jsem ale nepochopila to, co říkal, když mi ho dával. Povídal něco v tom smyslu jakože se dlouho neuvidíme.
     Natěšeně jsem sedla do auta.
"Jedem??" zahájila jsem první rozhovor s tátou dne.
"Ne."
"Cože? Proč?" podivila jsem se.
"Nikam nejedem. Víš.. brácha se nadejchal plynu... David.."
"Je v nemocnici? Co se mu stalo?" stěží jsem zatlačovala slzy. Vytvořil se mi známý knedlík v krku a rozklepal se mi hlas.
"Umřel," pronesl táta poslední slovo dne, které si pamatuji.
      Vyletěla jsem rychle z auta, brala jenom mikinu, vše ostatní tam nechala. "Nemůže bejt mrtvej!!" mlela jsem pořád dokola a utíkala.. Proběhla jsem okolo cukrárny, kam jsme chodili, když nám ujel autobus. Celé moje dětství jsem strávila s ním. A teď? Teď se mi drolilo pod rukama jako rozpadající se mozaika střípků lásky a vzpomínek.
Udýchaná jsem přeskočila plůtek na dětském hřišti, kde jsme jako malí blbli. Mobil dokola vyzváněl známými čísly. A tehdy, tehdy jsem pocítila BOLEST NA DUŠI. A nemine den, kdybych si na bráchu nevzpoměla.


>> Jen pokus, nic víc ;)

Z podzimní deprese

22. prosince 2010 v 12:11 | Kati3* |  Povídky =)
             Byla jí zima, seděla na zastíněných schodech, pod ní byla malá kaluž slz, které za ten neskutečně dlouhý večer stačila vyronit. Krátce natáhla z cigarety a lokla si z flašky. Nic silného, pouze víno s kolou. Její kámoš, to její kámoš jí vytáhl po dlouhé době ven, jenom on. A nikdo jiný. Všichni přehlíželi, když plakala, utíkala, nadávala, kvůli němu. Roman, byl asi měsíc cílem jejích zamilovaných snů. Každou noc usínala s pláčem, se kterým se probouzela. Znovu potáhla z cigarety a lokla si. připadala si fajn, alkohol jí pozvedl náladu. Sentimentální keci kámoše vlastně taky. Za chvilku se přistihla jak křičí, před barákem svého "vyvoleného": "Romane, ty kreténe!" V naprosto podnapilém stavu. Alkohol se jí rozmístil v žilách a byl to pocit asi jako když naprší po suchém týdnu. Brečela a smála se. Cítila se "hej", tedy až do druhého dne kocoviny.
             "Iveto!" zařvala její matka a zalomcovala s ní. Otevřela oči, a uvědomila si, že je doma, ve své posteli a že na ní křičí máma, jediná osoba, která ji vždy spolehlivě NEpochopí.
"No?" vypustila ospale.
"Děláš si ze mě srandu? Do prdele Iveto, je ti 14!" spustila matka svůj zlověstný a legendární dědičný křik. Iveta ho zdědila taky, plně toho využila:
"Ne nedělam, taky se o mě zajímáš jenom, když mi de o krk, co? Jinak by sis mě ani nevšimla, jako vždycky!!"
"Fajn," otočila se matka, vyšla z pokoje a práskla dveřma.
"Ty bláho," zahučela Iveta zpátky do polštářů.
No, řekla matce vše, co jí sdělit chtěla, takže. Aspoň tak. Najednou na Ivetu zaútočila bolest hlavy. Svíjela se v posteli a bylo jí na zvracení.
"No, doprdele," zašeptala cestou na záchod. Záchodová mísa jí najednou připadala bližší než kdy jindy. Podívala se do zrcadla, obličej zelený, neprokrvené rty. FUJ!
Ale mělo to svoje kouzlo, alespoň všem řekla to, co potřebovala. Napustila vanu, lehla si do vody a přikryla se voňavou pěnou.
Zazvonil mobil. Natáhla se z vany do kapsy kalhot a přijala hovor. Byl to "ten" její kamarád.
"Tak co, kdy půjdem znova?" ozval se smích z reproduktoru.
"No, co takhle zejtra?" zazubila se Iveta, "Ale doma nespim.."