Povídka 8 - Složená z citátů

8. dubna 2010 v 22:12 | Kati3 |  Povídky =)
"Štěstí je mozaika složená z malých, celkem nepatrných radostí." řekla mi kdysi mamka, trochu otupělá vínem Rosse etrilen. "Jo, ale kde bereš ty radosti?" odsekla jsem. Nad takovými citáty jsem vždy přemýšlela dlouho před tím, než jsem šla spát. Radosti? Hmm, mam jich dost a štěstí fuč. Šla jsem ten den ještě ven, pro Gabrielu. S ní když jsem byla venku, všechny starosti najednou nejsou a řešej se jenom optimistický věci. Je to fajn nezabejvat se jen učenim.. Aneb Lenin řekl: !Učit se, učit se, učit se." Hmm, já řikam: "Zhulit se, zhulit se, zhulit se!" V Gábině mam důvěru, jako v nikom jiném. Pevně se snažím si jí udržet neboť důvěra je jako křehká květinka, nelehko se pěstuje a ve vteřině o ni můžeme zavadit, zášlapnout ji... Dneska ale když jsem byla s Gábi venku, nebylo zrovna nic optimistického na řešení, což mě trochu udivilo. Tak jsem nasadila něco pesimistickýho. "Stejně ten život utíká pomalu, co?" prokecla jsem v domnění, že Gábina se bude snažit mi tohle vymluvit. "Jo, to jo.. a je to pěkně posraný." odpověděla k mému údivu Gabča. Život je jak žebřík do kurníku, krátkej a posranej! "Nikolo, já mam najednou chuť si sáhnout na život." odpověděla Gábi a já myslela že padnu. "Cože!?" vykřikla jsem a zaregistrovala slzu na Gábině tváři. Pláčeš? I v slze je síla, tak jdi a žij! "Prostě mě příde, že sem nikdy nenašla lásku." vykecla na sebe Gábi. Kdo ví, jakou cenu má láska? Jen ten kdo miluje, a ten koho nikdo nemiluje. "Sakra Gabčo! Ty, věčná optimistka? Kdo ti ten úsměv vzal??" vyptávala jsem se marně, jelikož Gábi má hlavu tvrdou jak ořech. "Neřeš to." řekla, obrátila se směrem k jejímu domu. Tohle by moje usměvavá Gábina nikdy neudělala. Včerejškem se pouč, dneškem žij, zítřek očekávej s nadějí. To se mi ale nepovedlo, je tomu už 3 roky, co se Gábi zabila. Skočila pohlavě do jezera, z blízkého stromu, ne v plavkách, normálně v hadrech. Skočila na balvan a rozsekala se... Co na tom záleží, že nebudeš můj? Jediné na čem záleží je skutečnost, že tě ostatní mohou věčně zbožňovat a cítit. Nehledě na to, že o život můžeme přijít různě. Smrt je totiž jen jedna z možností. Proto si raději dobře zapamatuj, až budeš stát na druhé straně zábradlí u mostu, kdo tě má rád, takového jaký jsi. Komu tady budeš chybět. Buď si jistý... že minimálně jedna osoba tě miluje, jedna je na tebe hrdá, minimálně jedné osobě scházíš, pár osob by za tebe dalo ruku do ohně, minimálně jedna osoba by za tebe  položila svůj život. A je minimálně jedna osoba, který TY tvoříš svět. I kdyby tohle všechno co jsem vypsala byla jen jedna jediná osoba, nemyslíš, že stojí za to tady pro ni zůstat? Strach ti lže! A ty mu věříš. Máš na to! ..:) Ten den, kdy se zabila Kája, jsem seděla u jezera, byla jsem tam dvě hodiny po tom co to udělala, vnímala jsem západ slunce, ten, který jsem vždy vnímala s Gábi. Hm... někoho jiného si musim najít... řikala jsem si..  Aneb každý západ probouzí naději úsvitu. A hlavně, Gábi byla přítelkyně, která odkývala všechno, a to já nepotřebuju, to můj stín umí kývat přesněji. Poslední dobou mě napadá, že čím víc lidí potkám, tím raději mám svého psa. :) Tak pápá děcka..:))
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama