Duben 2010

..The End

21. dubna 2010 v 17:00 | Kati3 |  Jiné =)*
Já už nejsem nejlepší kamarádka s... NÍ... ale co, slz bylo dost...
A lepší je být nenáviděn za to, kdo jsi, než milován za to, co nejsi..:(
   >> ßez nálady.. >> Páá

                                                   Kati3 :*

Když už máte pocit, že se to sype

19. dubna 2010 v 12:10 | Kati3 |  Různé texty
Vy máte v ruce život a jen cítíte jak obsah narůstá a nebo se sype, sype se k zemi a nejde sebrat. Kdykoliv se ho lopatkou a smetáčkem snažíte dostat ze země, přesune se jinam, zůstává všek na zemi a tvoří jen skvrnu. Se skvrnou si ani mop neporadí. Je to tedy neřešitelné. V mém případě se sliby nabylo velkého obsahu a ten se pomalu začal sesypávat, jehož sliby... se neplní. ..:) "Vstaň a jsi žít!" řekla sem si..:) i když se namě vykašlalovíc lidí, než bylo třeba..:/

Cesta lesem

12. dubna 2010 v 9:26 | Kati3 |  Různé texty
Dneska jsem ráno vztala. Bylo 6:07. Sakra... Hmm, v 6:10 mi jede bus. Okamžitě jsem vylítla z postele a začala se až mooc rychle oblíkat. Čapla jsem po orbitkách a pelášila do kopce na zastávku. Zhruba ve dvou třetinách kopce jsem viděla autobus. Když mě řidič spatřil, nenamáhal se chvilku zdržet i přes můj osobitý běh. Fajn, pojedu za hodinu, řekla jsem si a hodila zpátečku. Přišla jsem domů, udělala si čaj, vzala jídlo... Vše ok. Pak jsem se vydala na bus ( ZNOVU! ) do kopce. Na zastávce jsem ale ztuhla. Jízdní řád ukazoval čas autobusu, který má přijet: 7:25. No to snad ne! Je 6:50! Hmm... skvělí, já v mikině, v asi 9° hmm.... no potěš. Ok. Počkala jsem tedy na autobus. Nasedla. Dojela na Smečno. Tam jsem s hrůzou zjistila, že nemám klíče. ( Což značí, že si nemůžu jít k babičce pro učebnice, že se ve škole nedostanu do skřínky a že se nedostanu na oběd ( čip )). Zavolala jsem mamce, co mam dělat. Řekla, že mi v osm jede autobus zpátky do Ledců. Takže za zhruba 5 minut. Ok. Autobus, kterým jsem se měla vrátit - ujel. No do háje, řekla jsem si. Zavolala jsem to mamce a vydala se na cestu pěšky. Byl smog a poprchávalo. To mi ani tak nevadilo jako to, že je chvilka po březnu a já mam jít lesem. Ve čtvrtce cesty jsem potkala zajíce, lekla jsem se ho nehorázně ale v cajku. Pak na poli, jsem potkala jelena, který mě pozoroval jako špión. Mam dokonce pocit, že se přikrčil. Ale to nejhorší, potkala jsem odrostlejší mládě divokého prasete! Můžu s jistotou říct, že v tu chvíli bych měla kulatější bobky než ten zajíc. Pak jsem slyšela zachrochtání. Ale ne, malého prasete... Zřejmě jeho matky! Šíleně jsem se lekla a tak jsem začala utíkat. Doběhla jsem přes pole do druhé části lesa. Tam, abych překonala strach, jsem si dóóóst hlasitě začala zpívat: "Jáá sem géééj! Sem géééj! Sem tepléééj!". Pak, když jsem vyšla z lesa, celá promočená, hladová a vypadajíc jako Samara jsem došla domů. Mohu jenom říct, že jsem ráda, že mi maminka mladého prasete nechtěla podat ruku..:))
Pá, Vaše Kati3.

Povídka 8 - Složená z citátů

8. dubna 2010 v 22:12 | Kati3 |  Povídky =)
"Štěstí je mozaika složená z malých, celkem nepatrných radostí." řekla mi kdysi mamka, trochu otupělá vínem Rosse etrilen. "Jo, ale kde bereš ty radosti?" odsekla jsem. Nad takovými citáty jsem vždy přemýšlela dlouho před tím, než jsem šla spát. Radosti? Hmm, mam jich dost a štěstí fuč. Šla jsem ten den ještě ven, pro Gabrielu. S ní když jsem byla venku, všechny starosti najednou nejsou a řešej se jenom optimistický věci. Je to fajn nezabejvat se jen učenim.. Aneb Lenin řekl: !Učit se, učit se, učit se." Hmm, já řikam: "Zhulit se, zhulit se, zhulit se!" V Gábině mam důvěru, jako v nikom jiném. Pevně se snažím si jí udržet neboť důvěra je jako křehká květinka, nelehko se pěstuje a ve vteřině o ni můžeme zavadit, zášlapnout ji... Dneska ale když jsem byla s Gábi venku, nebylo zrovna nic optimistického na řešení, což mě trochu udivilo. Tak jsem nasadila něco pesimistickýho. "Stejně ten život utíká pomalu, co?" prokecla jsem v domnění, že Gábina se bude snažit mi tohle vymluvit. "Jo, to jo.. a je to pěkně posraný." odpověděla k mému údivu Gabča. Život je jak žebřík do kurníku, krátkej a posranej! "Nikolo, já mam najednou chuť si sáhnout na život." odpověděla Gábi a já myslela že padnu. "Cože!?" vykřikla jsem a zaregistrovala slzu na Gábině tváři. Pláčeš? I v slze je síla, tak jdi a žij! "Prostě mě příde, že sem nikdy nenašla lásku." vykecla na sebe Gábi. Kdo ví, jakou cenu má láska? Jen ten kdo miluje, a ten koho nikdo nemiluje. "Sakra Gabčo! Ty, věčná optimistka? Kdo ti ten úsměv vzal??" vyptávala jsem se marně, jelikož Gábi má hlavu tvrdou jak ořech. "Neřeš to." řekla, obrátila se směrem k jejímu domu. Tohle by moje usměvavá Gábina nikdy neudělala. Včerejškem se pouč, dneškem žij, zítřek očekávej s nadějí. To se mi ale nepovedlo, je tomu už 3 roky, co se Gábi zabila. Skočila pohlavě do jezera, z blízkého stromu, ne v plavkách, normálně v hadrech. Skočila na balvan a rozsekala se... Co na tom záleží, že nebudeš můj? Jediné na čem záleží je skutečnost, že tě ostatní mohou věčně zbožňovat a cítit. Nehledě na to, že o život můžeme přijít různě. Smrt je totiž jen jedna z možností. Proto si raději dobře zapamatuj, až budeš stát na druhé straně zábradlí u mostu, kdo tě má rád, takového jaký jsi. Komu tady budeš chybět. Buď si jistý... že minimálně jedna osoba tě miluje, jedna je na tebe hrdá, minimálně jedné osobě scházíš, pár osob by za tebe dalo ruku do ohně, minimálně jedna osoba by za tebe  položila svůj život. A je minimálně jedna osoba, který TY tvoříš svět. I kdyby tohle všechno co jsem vypsala byla jen jedna jediná osoba, nemyslíš, že stojí za to tady pro ni zůstat? Strach ti lže! A ty mu věříš. Máš na to! ..:) Ten den, kdy se zabila Kája, jsem seděla u jezera, byla jsem tam dvě hodiny po tom co to udělala, vnímala jsem západ slunce, ten, který jsem vždy vnímala s Gábi. Hm... někoho jiného si musim najít... řikala jsem si..  Aneb každý západ probouzí naději úsvitu. A hlavně, Gábi byla přítelkyně, která odkývala všechno, a to já nepotřebuju, to můj stín umí kývat přesněji. Poslední dobou mě napadá, že čím víc lidí potkám, tím raději mám svého psa. :) Tak pápá děcka..:))