Povídka 7 - Závislost na něčem jiném 2

2. března 2010 v 21:05 | Kati3 |  Povídky =)
"Tvoje tělo uvnitř hnije" oznámila mi s ledovou tváří Klára. Bylo to, to jediný, co jsem za ty dvě hodiny co jsem s ní mluvila stačila dokonale vstřebat, proč to bylo? Jednoduchý! Myslela jsem jen na večer ve vaně, vodu, žiletku a poklidnou barvu rudé krve. Při té myšlence se mi dělalo dobře. Když jsem po terapii nalezla do matčina auta, čekala mě jako obvykle miliarda otázek podobnejch těm z terapie. S klidem jsem odpovídala a vyhlížela naší malou vísku. Poté i náš dům. Byl klid, vysvitlo večerní sluníčko a bylo hezky. Večer jsem se zase klasicky naložila do vany, s žiletkou v ruce a stiskla. Rudá tekutina skapávala do čisté vody a tekla po mé ruce. "Dokonalé" problěhlo mi hlavou, jak mohla taková životodárná tekutina dostat zrovna rudou barvu? Nevadí, než jsem se vytrhla ze snění vana byla zbarvená do červena, rysy červené barvy se ve vodě z lehka rozpouštěly. Stoupla jsem si, osprchovala ze sebe tu nádhernou tekutinu a uklidila žiletku. Když jsem přišla do pokoje, cítila jsem únavu, a že byla silnější než já, lehla jsem si na postel a brzy usla. Když jsem se ráno vzbudila, seděla vedle mě moje matka s celkem vyděšeným výrazem. "Co se děje?" zeptala jsem se. "V noci jsi vřískala jako by tě na nože brali!" nepřestávala se vážně tvářit moje starostlivá maminka. "A navíc," dodala "všimla jsem si tvého zápěstí a dlaně, myslela jsem, že všechno v pohodě, spadla si do pekla, vyšplhala se nahoru a teď tohle? Nemusím ti doufám vysvětlovat, že je to kravina!" podívala se na mě pohoršeně. "Nemůžu za to mami, kdybych věděla proč to dělám, řeknu ti to." "Takže jedem k psichyatrovi?"
"Ne mami, těch mam dost, přestanu s tím, slibuju." "Dobře, věřím ti, ale je to na posledy, pokud pudeš pokračovat, jasný?" "Dyť jo." kývla jsem hlavou a složila se na postel. matka vyšla z pokoje se spokejením a důvěrou, netušila ale, že je to moje nová droga, že s tím nepřestanu, že barva mojí krve je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla a hlavně, že bych přestat ani neuměla. Musela jsem to tedy začít schovávat, ještě ten den jsem šla do nákupního centra sehnat kvalitnější potítko. A aby to nebylo tak nápadné začala jsem každý den pravidelně běhat, je to fajn, setřepete ze sebe všechen stres a blbou náladu jak by smet. Každodenní běhání zařídilo mou skvělou náladu a taky dokonalou potavu. Moje máma na to měla jiný názor a tak jsem skončila u doktorky, kvůli podezření na anorexii. "Není to tak hrozné ale ta žebra by měla zalést zase zpět, musíte dbát na to aby vaše dcera dobře jedla, a ne jen dobře ale hodně, aby potřebná kila zase nabrala." oznámila odbornice matce a poslala nás s ukřivděným výrazem domů. Skvělí, řekla jsem si, nejen že si moje matka o mě myslí, že jsem magor totálního nasazení ale ještě mě sleduje při jídle tak upřeně, že by tím porazila i slavnou Čínskou zeď ... ale co se nadělá. Po tom co jsem musela povinně sníst dva talíře plné svíčkový, jsem se odebrala do koupelny, jak jinak než do vany, pro kámošku žiletku... Pomalu jsem se ponořila do teplé vody a zase stiskla žiletku. Začala jsem jezdit ostřejší hranou po ruce... nad zápěstím. Rudě kapající tekutina pomalu zase obarvila všechnu vodu ve vaně. Najednou když jsem se chytala pomalu vykmitnout z vany jsem uklouzla, a žiletka se mi tvrdě zarila přesně do žil na levém zápěstí. Co teď v posmrtném životě si pamatuju, je to, že jsem zakřičela hlasité "Au" a poslední co jsem viděla, byla spěchající matka ve dvěřích. Ale ta, nestihla zachránit upadající dceru, z hlubin pekla a zkázy. Mohla by se ještě uzdravit, nebýt závislá na... rudé krvi...


-> Konec.
Kati3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama