Povídka 6 - Závislost na něčem jiném

24. února 2010 v 17:03 | Kati3 |  Povídky =)
"Když už si myslíš, že je všechno v pohodě, začíná to teprve být vážné" informovala mě psicholožka Klára Tobanová, u které jsem byla poprvé. Od vidění mi furt někoho připomínala, ale těžko si vzpomenout, s dávkou heráku v těle. Když už máš tu velkou chuť, vezmeš si tohle a začneš hrát na vymyšlené city a jiný svět. Klára měla dalších milion otázek, nebyla jsem ale schopna odpovídat, myslela jsem totiž na úplně jiné "věci". Tenkrát za mnou přišel, do tanečního sálu, s taškou plnou jenom našich "věcí". Bylo to úžasný, bylo toho hodně, ale pro dva toho nebylo dost na dlouhou dobu. Já byla 7 let ve vězení a on? Pouští ho letos, myslim že za měsíc, ale je opravdů těžký vzpomínat, kord na data. "Dobře, tak když mi nic neřekneš, odeber se domů a přijď za měsíc." vyrušila mě ze snění Klára s výrazem takovým, že semnou asi skončí. Vyšla jsem před nemocnici, kde v záchvatu histerie stála moje matka a otevírala mi dveře do auta. Soud nakázal, že mam bejt jako dítě v jejich péči, dokud se nevyléčím. Nikdo ale netuší co mam doma v mikině. Musím to mít, bez toho svět není jako růžové brýle ale jako černé chmury. Cestou domů jsem dostala dalších milion otázek, na které jsem neodpověděla. Po půlhodinové cestě jsem se doma naložila do vany, přemýšlela, bděla. Podívala jsem se na skříňku nad umyvadlem, kde jsou obvykle žiletky. Hlavou mi proběhlo, že když to teď skončím, nebudu muset denně slýchat, že jsem úplná kráva, že jsem s tímhle vůbec začala od mého otce, nebudu muset chodit k té příšerné psicholožce a hlavně nebudu trpět absťákama! Můžu se ale jenom soustředit na bolest. Vyklouzla jsem lehce z vany a nátahla se pro žiletku. Do vany jsem se zase položila a žiletku sevřela v dlani. Voda ve vaně nabírala jen lehce růžovou barvu, každá kapka krve do vody kreslila svůj vlastní tvar a jemně se rozplívala.
Druhý den jsem se vzbudila poněkud později než jsem čekala. Bylo po deváté hodině a já nestihla terapii. Skvěle! Dneska tam prostě nejdu. Vylezla jsem oknem na střechu našeho domu, a dumala nad včerejší teplou vanou. Podívala jsem se na svou ruku - totálně pořezaná! Dokonalost rudě červené krve byla oslňující. Šla jsem do pokoje a vzala si dávku. Do večera bylo zase všechno růžové. Najednou jsem si ale uvědomila, že už nenám nic. Když jsem do vany naložila dnes, hrozně mě píchalo na hrudníku, spáncích, v žaludku i v celé hlavě, bylo mi hrozně a nemohla jsem dělat nic jiného než se svírat v bolestích a křičet. Vzpomněla jsem si na žiletku se včerejška, vzala ji do ruky a znova spatřila nádhernou rudou barvu, jak stéká po mé ruce. Bylo to něco jako, nová droga, však ne vztřebání, ale podívaná. Všechny bolesti ustali, všechny mé smysly se zaostřili jen na mou ruku a krev. Znovu jsem zažila něco nepopsatelného, úžasného.
Chuť krve nebyla jako heroin, proto jsem se jen kochala.
Tou dobou jsem si vůbec neuvědomovala, co se semnou děje.
Každým dnem jsem žila jen pro večerve vaně s mojí novou kamarádkou žiletkou. Jelikož už obě mé ruce byly ošklivě pořezané, musela jsem vymyslet různá potítka a trika s dlouhým rukávem.
Další den u terapeutky...


Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama